Lidská páteř představuje zaoblený pilíř tvořený sérií obratlů spojených meziobratlovými disky, jež umožňují prostřednictvím malých pohybů mezi sousedními obratli značně velkou mobilitu.Délka páteře dospělého činí asi 35 % výšky těla.

Lidská páteř má několik funkcí:
1. Nosná funkce - zajišťuje oporu pro lidské tělo, slouží jako pevná část pro úpon svalů zajišťujících pohyb trupu i končetin.
2. Ochrana míchy - napojením jednotlivých obratlů na sebe vzniká pevný kostěný kanál, ve kterém probíhá mícha.
3. Mobilní funkce - pomocí drobných meziobratlových kloubů a disků zajišťuje mobilitu a flexibilitu páteře.

Lidská páteř v předozadním pohledu je rovná, i když to v běžné populaci neplatí jako absolutní pravda. Lidské tělo samo o sobě má asymetrické uspořádání (nepárový počet některých vnitřních orgánů - srdce, játra apod.). Proto drobné odchylky od osy nepovažujeme za patologii (při vybočení do strany do cca 10 stupňů nemluvíme o skolióze). U zdravého jedince olovnice spuštěná ze středu lebky prochází v předozadním pohledu. středem křížové kosti.
V bočném pohledu vykazuje lidská páteř za fyziologického stavu několikerá esovitá prohnutí. V krční a bederní páteři je prohnutá dopředu (do lordózy) s vrcholem při 4. - 5. krčním a 3. - 4. bederním obratli. V hrudní a křížové oblasti je prohnutá dozadu (do kyfózy), hrudní vrchol je při 6. nebo 7. obratli. Toto zakřivení není bezúčelné, podle Kapandjiho zvyšuje nosnou funkci páteře cca osminásobně oproti páteři, která by byla zcela rovná.
Krční prohnutí dopředu (lordóza) vzniká v době, kdy dítě v poloze na břiše zvedá hlavičku činností šíjového svalstva. Lordóza bederní vzniká pak později činností hlubokých zádových svalů v době, kdy se dítě učí stát a chodit. Vedle činností svalů hraje pravděpodobně roli při vytváření lordózy vedle činnosti svalů i váha orgánů krčních a břišních působících tahem za páteř dopředu a dolů. Lordózy nejsou do 6 ti let věku fixovány a vleže mizí. Olovnice spuštěná v bočném pohledu z místa zevního zvukovodu prochází za normálních okolností středem hlavice kyčelního kloubu.
Jednotlivé úseky páteře mají rozdílnou funkci a od toho se odvíjí také rozdílnost anatomické stavby jednotlivých obratlových těl a též i rozdílnost v rozsahu pohybu v jednotlivých jejích úsecích. Rozlišujeme 7 krčních obratlů, 12 hrudních, 5 bederních a 5 křížových - druhotně srostlých do kosti křížové a 4 - 5 obratlů kostrčních.
Obratel sám o sobě se skládá z obratlového těla, oblouku a obratlových výběžků. Tělo je uloženo vpředu a je nosnou částí obratle. Nahoře a dole je ukončeno téměř rovnou krycí plochou, která navazuje na meziobratlovou ploténku. Nejnižší a nejútlepší je obratlové tělo v oblasti krční páteře a nejvyšší a nejmohutnější v bederní páteři. Nároky na nosnou funkci bederní páteře jsou podstatně vyšší, bederní páteř nese celou horní polovinu trupu s horními končetinami, krční páteř prakticky jen lebku.
Oblouk obratle (arcus vertebrae) - chrání míchu, zezadu nasedá na obratlové tělo a s ním vytváří tzv. páteřní kanál ( canalis vertebralis). Výběžky (processus) - jsou připojeny k oblouku a upínají se na ně vazy a svaly. Výběžky jsou trnové, příčné a kloubní.
Rozsah hybnosti v jednotlivých segmentech páteře
V oblasti krční páteře jednoznačně vybočují z řady klasické stavby obratlů první dva - atlas a čepovec. Atlas (nosič) - je 1. obratel pod lebkou, nemá vytvořené klasické obratlové tělo jako ostatní, nahrazuje ho přední kostěný oblouk.
Zajišťuje oporu pro lební bázi, její pevné uložení a vyvážení. Je nutno si uvědomit, že lebka je poměrně rozměrný a těžký orgán umístěný na horním konci pružného a mobilního řetězce, který je svou stavbou vůči ní jednoznačně gracilnější.
Avia (čepovec) - 2. obratel v řadě pod lebkou se svou stavbou více podobá typickému obratli, vpředu vybíhá směrem kraniálním v zub – dnes a zajišťuje poměrně velkou mobilitu lebky především při otáčení do stran. Ostatní obratle 3. - 7. krční mají již klasickou stavbu.
Obratle hrudní (vertebrae thoracicae) - se svým tvarem nejvíce blíží obecnému tvaru obratle. Těla jsou poměrně vysoká, směrem dolů jejich výška narůstá. Trnové výběžky (processus spinosi) - jsou dlouhé, až po 7. hrudní obratel se sklánějí dolů a překládají přes sebe jako tašky na střeše, pak se postupně napřimují a přecházejí do destičkového tvaru trnů obratlů bederních.
Obratle bederní (vertebrae lumbales) - jsou ze všech obratlů největší, tělo 5. bederního obratle je vpředu vyšší než vzadu. Oblouk bederních obratlů je mohutný, trnové výběžky mají tvar čtverhranných destiček. Přechod posledního bederního obratle v tělo křížové kosti tvoří tzv. promontorium.
Kost. křížová (os sacrum) - S1-S5 - tvoří součást pánve a účastní se funkcí pletence dolní končetiny. Nahoře je široká, směrem dolů se zužuje.
Kost kostrční (os coccygis) - Co 1 - Co 5. Oblouky těchto drobných obratů zanikly.

• Ligamentum supraspinale spojuje hroty trnových výběžků od C7 až ke křížové kosti. Tento vaz je v oblasti bederní páteře nejtlustší a nejširší.
• Ligamenta interspinalia spojují trnové výběžky ve tvaru tenké membrány. Vpředu tyto vazy splývají s ligamentum flavum, dorzálně s ligamentum supraspinale. Nejtlustší a nejširší jsou tyto vazy v oblasti bederní.
• Ligamentum flavum (žlutý vaz) spojuje sousední obratlové oblouky. Probíhá z dolního okraje horního oblouku k hornímu okraji oblouku dolního. Po stranách začíná vaz na kořenech kloubních výběžků a táhne se dozadu a do středu do místa, kde se oba oblouky spojují a vytvářejí trnový výběžek. V tomto místě se spojují obě části vazu a kryjí meziobratlový prostor. Vaz je tvořen téměř výlučně žlutými elastickými vlákny a nejtlustší a nejširší je v bederní oblasti.

Meziobratlové destičky (disci intervertebrales) - spojují krycí plochy sousedních obratlových těl, celkový počet je 23. Chybí mezi 1. a 2. krčním obratlem. Výška disku směrem dolu narůstá. Celková výška destiček představuje pětinu až čtvrtinu celkové délky páteře.
Disk je tvořen po svém obvodu prstencem cirkulárně probíhajících vláken (anulus fibrosus). Jeho vnitřní obsah tvoří řídké rosolovité jádro (nucleus pulposus), které je pod tlakem a expanduje, když je odlehčeno. Nestlačitelná tekutina tohoto jádra tvoří kulovitý útvar mezi sousedními obratli, kolem něhož se sousedící obratle při pohybech naklánějí. S přibývajícím věkem se obsah tekutiny v jádře zmenšuje a to se stává méně elastickým. Bez ohledu na individuální výšku jedince je délka páteře u mužů okolo 70 cm a u žen 60 cm, přičemž meziobratlové ploténky tvoří cca 20 %. Atrofie plotének u starších lidí společně s osteoporózou snižuje výšku obratlů a způsobují ztrátu výšky jedince a kyfotickou deformitu páteře.
Základní pohyby
Pohyblivost páteře je dána součty pohybů mezi jednotlivými obratli. Pohyby jsou umožněny stlačováním meziobratlových plotének kolem rosolovitého jádra a jsou usměrňovány meziobratlovými klouby. Rozsah pohyblivosti je přímo úměrný výšce meziobratlové destičky. Dále je pohyb ovlivněn tvarem a sklonem obratlových trnů a tvarem a sklonem kloubních ploch.
Základní pohyby, které může páteř vykonávat jednotlivě i v kombinaci, jsou:

• předklony a záklony - anteflexe a retroflexe
• úklony - lateroflexe 
• otáčení - torze (rotace) 
• pérovací pohyby měnící zakřivení páteře

Předklon a záklon
Předklon a záklon je nejrozsáhlejší v krčním úseku (obojí do 90°). V hrudní páteři by byl vydatnější, ale je omezen na poslední hrudní obratle, které již nejsou svázány žebry s hrudní kostí. V bederním úseku je záklon prakticky stejný jako v krčním oddíle, předklon je však podstatně menší a tvoří necelou třetinu (asi 23°).
Úklony
Úklony jsou téměř stejné v krční a bederní páteři (v krční části 30°, v bederní 35°) na každou stranu. V krčním úseku jsou spojeny se současnou rotací. V hrudní páteři by byly úklony s ohledem na tvar meziobratlových kloubních plošek rozsáhlé, brání tomu však opět spojení s hrudním košem.
Rotace páteře
je vysoká v oblasti krční páteře, cca 60-70° na každou stranu, z toho však 30-35° probíhá mezi atlasem a axis. V hrudní páteři je také poměrně značná, 25-35° na každou stranu. V bederní páteři tvar kloubních plošek rotaci téměř vylučuje (pouze 5-10° na každou stranu).
Svaly v oblasti páteře
můžeme rámcově rozdělit na dva typy - povrchovou a hlubokou vrstvu. Povrchová vrstva je tvořena normálním příčně pruhovaným svalstvem, které má vysokou výkonnost při práci, ale pro svou funkci vyžaduje vysoký přívod kyslíku a relativně rychle se unaví. Uplatňuje se hlavně pro dynamickou zátěž. Oproti tomu hluboká vrstva již svou mikroskopickou stavbou připomíná spíše vazivo, její nároky na kyslík jsou podstatně nižší a má vysokou výdrž v čase. Uplatňuje se hlavně při statické zátěži v ose trupu - zajišťuje vysokou výdrž pro činnosti jako je dlouhodobý sed bez možnosti změny polohy, stoj nebo zátěž ve vynucené poloze.
Podrobnější popis svalů, vazů, kloubů a nervových struktur překračuje rámec tohoto článku.
Hřbetní mícha - (medulla spinalis)- je provazec nervové tkáně 40 - 50 cm dlouhý a 10 - 13 mm široký a je uložený spolu se svými obaly v páteřním kanálu. Rozměry míchy jsou v nejširším místě krční části na průřezu kolem 13 x 9 mm, v hrudní páteři 10 x 8 mm, v nejširším místě bederního úseku kolem 12 x 8,5 mm. Páteř zajišťuje pevnou ochranu pro míchu i z ní odstupující nervové kořeny. Mícha sama o sobě končí ve výši 2. bederního obratle. Dále dolů pokračuje kuželovitým zakončením zvaným conus medullaris. V meziobratlových otvorech odstupují do periferie nervové kořeny.